Zdravotní pojišťovny navrhují spojení zdravotního a nemocenského pojištění

„Současný systém je závislý na sanaci ze státního rozpočtu,“ uvedl k tomu ředitel KZP Ladislav Švec. Statut takzvaného státního pojištěnce, za kterého platí pojistné stát, by se měl podle něj zrušit a veřejné zdravotní pojištění by si mělo vystačit s vybraným pojistným. Kvůli stárnutí populace to bude ale čím dál těžší.

Například letos má mít veřejné zdravotní pojištění podle údajů ministerstva financí příjmy 464,1 miliardy korun a výdaje 471,3 miliardy korun, schodek pojišťovny dorovnají z rezerv. Ze státního rozpočtu jdou platby za děti, seniory nebo nezaměstnané. Měsíčně jde o 1900 korun za státního pojištěnce, za celý rok za všechny zhruba o 140 miliard korun. Od roku 2024 má částka růst v závislosti na vývoji ekonomiky.

Zdravotní pojištění tvoří 13,5 procenta z vyměřovacího základu z příjmu zaměstnance, minimum je 2337 korun měsíčně, což platí i podnikatelé. Nemocenské pojištění se odvádí jako součást částky sociálního pojistného České správě sociálního zabezpečení (ČSSZ), která spadá pod ministerstvo práce a sociálních věcí. Ročně jde asi o 39,6 miliardy korun. Ze systému se každý rok podle informací na webu ČSSZ vyplatí zhruba 2,9 milionu dávek, včetně ošetřovného nebo mateřské.

Pojišťovny také navrhují, aby část zdravotního pojištění mohly navyšovat podle potřeby péče pro své pojištěnce. Navrhují proto dvousložkové pojistné, což je i jedno z doporučení Národní ekonomické rady vlády (NERV). „Změna by měla umožnit cenovou konkurenci zdravotních pojišťoven, která by vedla k tlaku na jejich efektivitu, a tím i efektivitu celého systému,“ uvedl.

Potřebné je podle nich také definovat nárok pacienta, což by umožnilo připlácení na nenárokovou péči. Přímé platby podle Švece už ve zdravotnictví existují, jen nemají žádné regulace a zdravotnická zařízení si je určují sama.

„V současné době není přesně zřejmé, kde jsou možné přímé platby. Je potřeba vymezení a limitace jak nároků, tak prostoru přímé platby,“ vysvětlil. KZP navrhuje také motivační vratku pojistného pro lidí, kteří se chovají zodpovědně ke svému zdraví.

Podmínkou dalšího rozvoje systému je podle Švece sjednocení pojišťoven a jejich postavení zákonem na stejnou úroveň. Nyní je zvlášť zákon o Všeobecné zdravotní pojišťovně a zákon o oborových zdravotních pojišťovnách. Diskuse se vede i o právní formě pojišťoven.

Změnit by se podle nich měl i systém, jakým způsobem se každý rok rozhoduje o rozdělení peněz ze systému veřejného zdravotního pojištění na příští rok, takzvané dohodovací řízení. „Je na zvážení, zda by tyto procesy neměly být také řešeny prostřednictvím reprezentativních zastřešujících orgánů, jak pojišťoven, tak poskytovatelů,“ řekl. Teď jednají zástupci 14 segmentů zdravotní péče se sedmi zdravotními pojišťovnami.

Pokud se nějaký segment s pojišťovnami nedohodne, stanoví mu ministerstvo úhrady vyhláškou. „Úhradová vyhláška svádí k tomu, že reálná vůle dohodnout se je omezená,“ dodal Švec. Podle návrhu by v případě, že by se k dohodě nedospělo, mělo být stanoveno zákonem, jak se bude postupovat. Mohla by se zachovat částka z předchozího roku nebo mírně valorizovaná.

Zákon o veřejném zdravotním pojištění pochází z roku 1997 a podle odborníků měl být pouze přechodný. Bývalý ředitel Fakultní nemocnice Motol a poradce ministra zdravotnictví Leoše Hegera (TOP 09) Pavel Vepřek dříve uvedl, že veškeré snahy o větší změnu systému skončily, protože neměly politickou podporu jako poplatky u lékaře nebo je zrušil Ústavní soud, jako například hrazení stravy a ubytování při pobytu v nemocnici.

Podle odborníků je v Česku třikrát více kontaktů pacientů se zdravotnictvím než v Německu. „Měla by být významnější role praktického lékaře. Navrhujeme, aby podmínkou úhrady specializované služby bylo vždy doporučení praktického lékaře,“ dodal Švec. Podle ekonomky Jany Votápkové z Fakulty sociálních věd UK vede nízká spoluúčast pacientů k vyššímu čerpání péče.