Die Welt: Můj vyčerpávající život hypochondra

Berlín 14. ledna (ČTK/Die Welt) – Nikdy nevím, jak se dostat z veřejného záchodku, aniž bych se musela dotknout kliky, na kterou mohli sahat lidé, co si neumyli ruce, napsala v listu Die Welt novinářka Nicola Erdmannová, která líčí, jaký je život s hypochondrií.

Obvykle se snažím vzít na otevření dveří kus toaletního papíru nebo papírový ručník, ale často nejsou v blízkosti dveří. A tak si ho musím vzít přímo uvnitř kabinky, pak tím kontaminovaným kouskem papíru otevřít dveře, a dál ho držet v ruce, protože za dveřmi ho není kam vyhodit.

Děsí mě bakterie, děsí mě, že onemocním, děsí mě infekce a děsí mě i nemoci, které nejsou nakažlivé – mozkové nádory, lymfomy, karcinom jícnu, ztráta sluchu, zánět hltanu. Strávila jsem celé hodiny studiem těchto nemocí na internetu a taky čekáním u lékaře na vyšetření.

Jsem velmi dobře obeznámená s tuberkulózní pleuritidou, se všemi komplikacemi při zápalu plic, s lidským herpesvirem, příznaky revmatu a různými teoriemi o měření pH vzduchu.

Hypochondrie je definována jako duševní porucha, která se může vyskytovat buď samostatně nebo v kombinaci s jinými poruchami. Lidé, které hypochondrie postihne, se neustále nadměrně pozorují a mají čím dál tím větší obavy z nemocí. Znovu a znovu jsou upřímně přesvědčeni, že jsou nemocní, a toto přesvědčení je tak silné, že jim narušuje běžný život. Strachem z nemocí trpí každý patnáctý Němec. Polovina z těchto lidí je pokládána za hypochondry.

Celou dobu, co jsem byla na dovolené v karibské oblasti, jsem byla přesvědčená, že mám lymfom. V noci jsem nemohla spát, ležela jsem na posteli a prohmatávala si mízní uzliny. Ať cestuji kamkoli, vždycky s sebou mám mnoho druhů antibiotik, stejně jako léky proti bolesti hlavy, migréně, zvracení, průjmům a podobně.

Samozřejmě vím, že se za mým stavem skrývá něco docela jiného. Říká se, že hypochondrie je důsledkem negativních zkušeností s nemocí nebo smrtí, a že je tato porucha spojená s tím, jak se rodina dané osoby k těmto problémům staví. Je do jisté míry spojená se strachem a částečně podmíněná geneticky.

Hypochondrie je obzvlášť běžná u lidí v tvůrčích profesích. Mezi slavné oběti této nemoci patřil například Charlie Chaplin. Obvykle se mi daří vystopovat původ svých neustále se vracejících obav ke zdroji strachu, ale to neznamená, že bych je tím automaticky dostala pod kontrolu.

Jindy si dokážu objektivně říct, zda jsou moje obavy reálné nebo ne, ale stejně nakonec skončím u myšlenky: “Ale i tak to někdy může být rakovina. A co když je to právě teď můj případ?”

Můj každodenní život, zvlášť v zimě, je vyčerpávající. Naprostý horor jsou kliky u dveří. Ty kovové mě děsí o něco míň než plastové, protože jsem přesvědčená, že bakterie na kovu nepřežijí tak dlouho, jako na plastu. Jednou jsem to někde četla.

Radši si nechám ujet metro, jen abych se mohla posadit v dalším, které přijede prázdnější a nebudu se muset držet plastových tyčí. A taky vždycky čekám, až někdo jiný stiskne tlačítko otevírání dveří.

Příšerná jsou i letadla. To jsem se dozvěděla z článku s titulky jako: “Nemáte tušení, kde číhá nejvíc bakterií.” Nejhorší jsou kapsy na sedadlech, protože tam lidi strkají použité kapesníky. Také plastové stolečky jsou špatné, protože na nich někteří rodiče přebalují dětem plenky. Když to jenom trochu jde, nepoužívám ani jedno z toho.

Četla jsem články, podle kterých je antibakteriální gel neúčinný – ale stejně se nedokážu najíst, dokud si jím neočistím ruce. Při nákupu v pekárně nejdřív dlouho pozoruju prodavače, jestli nesahají holýma rukama na pečivo a peníze zároveň. Samozřejmě si pravidelně dezinfikuji mobilní telefon a nepodávám lidem ruce.

Navzdory tomu všemu nejsem nemocná méně často než kdokoli jiný. Jen si všechno dělám těžší – ve zdraví i v nemoci.

dk hej