Le Figaro: Ztráta čichu je vzácným a přehlíženým handicapem

Paříž 8. dubna (ČTK/Le Figaro) – Čich je nepochybně neprávem nejvíce přehlíženým smyslem. „Úplná ztráta čichu je na oficiálním žebříčku handicapů zastoupena jen dvěma procenty,“ říká pětapadesátiletý Bernard Perroud, kterého postihla anosmie (neschopnost cítit pachy a vůně) před deseti lety poté, co utrpěl zranění hlavy. „Je strašné vědět, že už nikdy nic neucítíte. Díváte se na věci, ale bez vůně vás nepřitahují,“ dodává. Sociální izolace, uzavření se do sebe a deprese přicházejí do světa, který se stal přízračným, šedým a nepřirozeným, píše francouzský deník Le Figaro.

Bernard Perroud, který má rád dobré jídlo a od sedmnácti je námořníkem, nikdy nepomyslil na to, že by už nikdy neucítil pach přístavu Saint-Jean-de-Luz, vůni ryb a nafty. „Nevěděl jsem, že je možné přijít o čich ze dne na den,“ říká.

Nervová vlákna, jež v nose zachycují vonící molekuly, musejí překonat kost, která je dělí od prvního nervového spojení, které je vede do mozku. Trvalá ztráta čichu byla popsána po virových infekcích, po chemoterapii nebo citových traumatech. Navrhovaných řešení je málo. „Výzkum čichu je chudým příbuzným bádání o smyslech,“ uvádí doktor Arnaud Aubert z oddělení psychologie a neurověd univerzity v Tours.

Anosmie je však v každodenním životě významným handicapem. „Neztratíte jen čich, ale také chuť. Dnes považuji jídlo za povinnost a když se najím, řeknu si, že jsem ji splnil,“ říká Bernard Perroud. Musíme trpět rýmou, abychom si uvědomili, že velká část chuti potravin vede přes jejich vůni. Dokonce existuje reflex, který téměř znemožňuje konzumaci potraviny, která páchne rozkladem. „Mám stále obavy, že sním něco zkaženého, a samozřejmě se hrozím toho, že neucítím zápach plynu nebo ohně,“ dodává Bernard Perroud.

„Nestěžuju si, ale pláču nad matkou, která nikdy neucítí vůni svého dítěte,“ vysvětluje. Perroud založil sdružení AFAA SOS-Anosmie. „Jedna z našich členek, dnes už dospělá, vyprávěla, jak v sedmi letech chtěla jiný nos. Její okolí si myslilo, že jde o tvar nosu, ona však trpěla vrozenou anosmií. Nikdy o tom pak už nemluvila a předstírala, že čich má,“ říká Perroud.

Perroud si prožil několikrát období depresí, ale našel si své místo ve světě bez vůní. „Lékaři mi říkali, že mám zkoušet vzpomínat si na vůně, ale to bylo příliš bolestné. Od té doby, co jsem se rozhodl na vůně zapomenout, je to lepší. Svět bez vůně. Kdo si to dokáže představit?“ svěřuje se.

„Vůně jsou zvláště účinné při vybavování vzpomínek,“ uvádí psycholožka Désirée Lopisová. I když staří lidé netrpí Alzheimerem, je věk hlavní příčinou snížení čichových schopností. „Po osmdesátce tvoří čichový potenciál starých lidí jen 20 procent toho, co má mladý člověk. Po devadesátce je to jen deset procent,“ připomínají Hanns Hatt a Regine Deeová ve své knize Chemie lásky.

Před vůněmi si však nejsme všichni rovni, jsou velké individuální rozdíly. Nemusíme cítit tutéž vůni jako náš soused. „U některých chemických látek, u nichž měníme koncentraci, pozorujeme, že se práh, kdy osoba začne pach cítit, může pohybovat od jedničky do stovky,“ uvádí Christian Margot z výzkumného ústavu Firmenich v Ženevě.

Existují rovněž částečné čichové nedostatečnosti, jichž si člověk nemusí být vědom. To je případ isobutanolu charakteristického pro vůní sladu. Každý třetí člověk ho necítí. Lidé však mohou cítit „svou“ vůni sladu, neboť ta je složena z několika aromat. Chemická látka benzylsalicylát je jednou z ingrediencí používaných v opalovacích krémech s tím účelem, aby evokovala vůni pláže. „Tuto látku necítí 30 procent populace,“ uvádí Christian Margot.

pel hej