Mýty o neplodnosti – největší vliv má na psychiku párů

Ačkoli se u nás první dítě “ze zkumavky” narodilo už v roce 1982 a v posledních letech počet mužů i žen, kteří vyhledávají pomoc center asistované reprodukce, strmě roste, koluje mezi veřejností o tomto tématu stále řada polopravd a mýtů. Ty jsou způsobeny jak nedostatečnou informovaností, tak “virálním” šířením často zavádějících informací na nejrůznějších fórech nebo jednoduchým sdílením příběhů “jedna paní povídala”.

O tom, že něco není v pořádku, můžeme hovořit ve chvíli, kdy se páru nepodaří počít dítě ani po jednom roce snažení. A takových případů neustále přibývá. Uvádí se, že v České republice je neplodných až 20 % párů, celosvětově se pak podle WHO jedná zhruba o 15 % všech párů.

Postupy současné medicíny i zkušenosti lékařů, z nichž ti čeští patří v oboru ke světové špičce, přitom dokážou většinu takových pověr spolehlivě vyvrátit nebo umírnit. Říká se sice, že na každém šprochu je pravdy trochu, podobné mýty je ale třeba uvést na pravou míru a zbavit je všech polopravd, které páry zbytečně odrazují od návštěvy odborníka.

Cíl vyvracení všeobecně rozšířených polopravd o neplodnosti je přitom jasný: Cest k vytouženému potomkovi je mnoho a i situace, která se zpočátku může jevit jako beznadějná, mívá často šťastný konec. Příklady podobných “zázraků” mají v zásobě lékaři v každém reprodukčním centru. Páry, které se potýkají s problémy, by se tak pod vlivem různých mýtů neměly předčasně vzdávat, vždyť při léčbě dnes dokážou specialisté pomoci až 95 % všech párů a úspěšnost samotných cyklů IVF je mezi 40 a 50 %!

 

Jaké jsou tedy ty hlavní mýty spojené s neplodností?

 

Nejnáročnější je léčba po fyzické stránce.

Páry, které se rozhodují, zda řešit své pochyby návštěvou odborníka v centru asistované reprodukce, se většinou na prvním místě obávají fyzických aspektů léčby. Odborníci se ale shodují, že daleko větší zátěž znamená diagnóza neplodnosti pro psychiku partnerů. To, jak neúspěšné pokusy otěhotnět vnímají muž a žena, se totiž může diametrálně lišit.

Primář pražského klinického centra ISCARE MUDr. Jaroslav Hulvert popisuje situaci ze své zkušenosti: “Se zvyšujícím se věkem se většina žen stává na téma mateřství mnohem citlivější a touha po dítěti může, někdy i nevědomky, ovlivnit jejich chování. Svůj vliv v tom sehrávají i kontakty s kamarádkami, které už vlastní děti mají nebo které se k tématu mateřství neustále vracejí. Ženy na takovou situaci obecně reagují mnohem senzitivněji než muži, mohou více tzv. tlačit na pilu, a to může mít na vztah negativní vliv.”

Většina IVF center dnes už přitom spolupracuje s psychology a dalšími odborníky, kteří páru dokážou poradit a pomoci. Lékaře pojí s pacienty často téměř přátelské vztahy a ti se tak mohou svěřit a společně své otázky a problémy probrat.

 

Ženy přijímají diagnózu hůře než muži

Není potvrzeno, že by diagnostikovaná neplodnost měla na muže menší vliv. Část z nich může při diagnóze neplodnosti cítit méněcennost, mohou ji vnímat jako něco, co je připravilo o jejich mužnost. K tomu přispívá i fakt, že je v části případů složité určit, čím jsou například zhoršené hodnoty spermiogramu způsobeny. I když je diagnostické spektrum u žen o poznání širší, přesné určení diagnózy a následné vhodné léčby je u nich častější.

Své zkušenosti s vnímáním neplodnosti doplňuje i psycholožka doc. Hana Konečná: “Není prokázáno, že by muži zvládali diagnózu neplodnosti lépe než ženy. Muži pouze nejsou v tomto směru tak sdílní a hlavně – společnost od nich očekává úplně jiné chování. Muž je ten silný, který ženu musí podporovat. Pokud je příčina na straně ženy, pak tuto roli obvykle zvládá, ale pokud je příčina na jeho straně, je nefér od něj plnění takové role čekat. Jak může povzbuzovat ženu k často psychicky náročné léčbě, když ji vlastně podstupuje „kvůli němu“?”

V současnosti je za neplodnost odpovědný ve 40 % muž, ve 40 % žena a ve 20 % je problém u obou partnerů. Tento poměr se přitom může brzy změnit – za posledních 25 let se počet spermií u mužů snížil až o 60 % a predikce vývoje předpokládá další výrazné snižování.

 

S věkem se naděje na otěhotnění pomocí asistované reprodukce nemění.

Horní hranice pro pokusy o asistovanou reprodukci u žen se uvádí 50 let, vždy ovšem záleží na posouzení konkrétního případu. Léčba je ženám hrazena většinou zdravotních pojišťoven do 39 let (VZP pak do 40 let), s každým rokem ale narůstá riziko, že se u ženy nebo u muže objeví některý z faktorů, které budou mít na plodnost vliv. S přibývajícím věkem přirozeně klesá i možnost řešit stejné problémy a ubývá čas na vyzkoušení různých technik léčby.

“Průměrný věk žen, které přijdou do našeho centra, je 34 let,” říká Jaroslav Hulvert. “Je to zapříčiněno hlavně sociálním vývojem – člověk společensky dozrává později, biologicky to tak ale není. Vhodné reprodukční období je u žen, řekněme, mezi 20. a 30. rokem života, a pokud člověk žije do osmdesáti, času na kariéru mu stále zbývá dost. Přesto existuje i možnost pro páry, které chtějí s dítětem počkat, ale uvědomují si riziko možné budoucí neplodnosti. Tou je nechat si spermie či vajíčka zmrazit a “uložit” do budoucna,” dodává Hulvert.

 

Léčba je bolestivá.

Především ženy (ale nejen ony) se obávají fyzické bolesti, která je s léčbou spojena. Metody léčby neplodnosti jak u žen, tak u mužů se ale neustále posouvají dopředu a samotné IVF cykly nebo další způsoby dnes již nejsou nijak bolestivými procedurami. Přípravky obsahující hormony, které se dříve během léčby musely podávat injekčními jehlami, je dnes například možné jednoduše aplikovat pomocí speciálního pera.

Další aspekt připomíná Jaroslav Hulvert: “Pokud k nám přijde pár, který se neúspěšně snaží o početí, jako první je vcelku logicky na řadě vyšetření na straně muže. To je jednodušší, rychlejší a řada věcí se dá odvodit už z provedeného spermiogramu. Pokud se zjistí problém zde, vyšetření ženy už často nebývá potřeba.”

 

Kvůli podávání hormonů žena ztloustne a zvyšuje se u ní riziko vzniku rakoviny.

Některé hormony se podávají pacientům v rámci léčby nebo přípravy na zákrok. Během léčby u žen dochází ke zvýšení hladiny hormonu estrogenu na zhruba šestnáctinásobek běžné hodnoty, a to na 2 až 3 týdny. V těhotenství se ale hladina estrogenu zvyšuje až na šedesátinásobek, a to po dobu přibližně deseti měsíců. Z toho vyplývá, že samotné těhotenství, věc zcela přirozená, pro ženu představuje daleko vyšší zátěž a zvýšením hladiny hormonů během léčby nehrozí u zdravého člověka prakticky žádné nebezpečí. Samozřejmě mohou nastat případy, kdy má daný pacient k určitým problémům dispozice, a u těch může hormonální léčba vznik onemocnění akcelerovat, takovým případům se ale dá předejít vyšetřeními, které samotné léčbě předcházejí.

Podobné je to i s mýtem o tloustnutí v důsledku podávání hormonů. “Během desetidenní stimulace pomocí hormonů může žena teoreticky nabrat 1-2 kg nad svou běžnou váhu, k tomu ale dochází jen během samotného cyklu. Po jeho skončení se hmotnost opět vrací na původní hodnotu,” vysvětluje Jaroslav Hulvert.

 

www.stopneplodnosti.cz