Útěk do Krkonoš před epidemií,model uvažování jako před staletími

Vrchlabí (Trutnovsko) 24. března (ČTK) – (zpravodaj ČTK Tomáš Kučera) – Kontroly na hranicích, obavy ze šíření epidemie nebo únik do méně osídlených míst nejsou v situaci, kterou ČR zažívá, ničím novým. Krkonoše, ve smyslu území dnešního Krkonošského národního parku (KRNAP) s jeho ochranným pásmem, patří k oblastem, kde si v minulosti velké epidemie nemocí vybíraly menší daň na životech než v podhůří, řekl v rozhovoru pro ČTK Michal Skalka ze Správy KRNAP. Proto se nediví, když někteří lidé z měst, stejně jako před staletími, hledají nyní v Krkonoších odpočinek a azyl.

„Traduje se, že v 17. století, kdy v Praze řádil mor, lidé utíkali do hor, protože věřili, že tam je ‚černá smrt‘ nedohoní. Neznamená to, že by se epidemie Krkonoším vyhýbaly, ale v porovnání s hustěji osídleným podhůřím, neměly takový dopad na místní obyvatelstvo. Nelze to samozřejmě srovnávat s nynější situací, ale model uvažování je asi hodně podobný,“ uvedl Skalka.

Svoji roli ve zdravotním stavu horalů mohlo hrát v minulosti i to, že v Krkonoších mělo tradici lidové léčitelství a bylinkářství. Příroda pro ně byla zdrojem obživy i přírodních léčiv. „I když se lidé na horách podle dobových pramenů dožívali až sta let, průměrný věk byl nízký. Věku deseti let se dožívalo jen 30 procent dětí. Decimoval je nedostatek hygieny i chudá a jednotvárná strava zejména v zimě,“ řekl ČTK Skalka.

Pokud už někoho choroba dostihla, léčba byla často intuitivní – žlutý lišejník se používal na žloutenku a důlkatec plicní na zápal plic. „Věděli nepochybně více než my, kam si pro co zajít. Dá se mluvit také o arnice, hořcouce, ale i zdravém povětří a pohybu, kterého obyvatelé Krkonoš měli na rozdíl od lidí ve městech ažaž,“ poznamenal Skalka.

Z dobových dokumentů vyplývá, že preventivní opatření proti šíření nákaz se v minulosti ani Krkonoším nevyhnula. Je doloženo, že v roce 1632, během morové epidemie evropského formátu, vzniklo na hřebenech hor několik strážnic. Jednou z nich byla i Stará Slezská bouda, která je nyní na polské straně západních Krkonoš, uvedl Skalka.

Krkonoše byly dlouho periférií, hlavní hřeben tvořil přirozenou hranici, což tento kraj formovalo. Kromě horských údolí bylo osídlení „rozhozeno“ po z větší části odlesněných stráních a hřebenech s arkto-alpínskou tundrou tak, aby hospodářství mělo dostatek pastvin a půdy. Osídlování východních Krkonoš začalo nejpozději na počátku 16. století, kolonisty byli nově příchozí z oblasti Alp a původní obyvatelé podhůří.

Nákazy do Krkonoš přinášeli především cizinci, kteří ale mnohdy byli pro společenstva horalů přínosem. Podle jedné krkonošské legendy dva studenti, kteří utekli z Prahy do Krkonoš před morem, založili v Karpaczi na dnešní polské straně hor Cech laborantů, tedy něco na způsob cechu lékárníků a léčitelů. „Používali nejen desítky různých bylin, jejich kořenů, ale také kůru a dřevo různých stromů. Recepty střežili jako oko v hlavě, proto se jich dochovalo tak málo,“ řekl.

Jeden takový se měl užívat i proti moru a v dobové literatuře je popsán takto: „Vezmi tři loty theriacu a aloe, dva loty Terra sigilata (železitá hlína), šest kvintlíků myrhy, po třech kvintlících bobřího stroje (výměšek aromatické podocasní žlázy bobra), kafru, mochny, třemdavy, angeliky, hořce, dva kvintlíky choroše lékařského, jeden kvintlík cicváru a jeden lot rebarbory. Jemně rozkrájet, roztlouci a přidat potaš, povařit v pálence, vyluhovat a přefiltrovat přes papír. Užívat ráno, v poledne i večer po jedné sklence“.

V ČR platí kvůli koronaviru nouzový stav, je omezen pohyb lidí, cestování, uzavřeny jsou hranice, platí nařízení o nošení roušek na veřejnosti, v Krkonoších předčasně skončila zimní sezona.

ku hj