L´Express: Misofonie – když jsou některé zvuky nesnesitelné

Paříž 1. června (ČTK/L´Express) – Ty nejběžnější zvuky vyvolávají u některých lidí úzkosti a zuřivost. Misofonie, tedy porucha, kterou vědecká obec dosud málo zkoumala, může člověku zkomplikovat sociální život. Žvýkání, chroustání popcornu v kině, škrábání nehtů po látce: tyto zvuky jsou pro většinu z nás téměř nepostřehnutelné, pro osmadvacetiletou Soniu je ale jejich poslech utrpením.

„Když slyším matku, jak popotahuje do telefonu, rozzuří mě to natolik, že musím položit sluchátko,“ přiznává mladá žena, kterou cituje francouzský týdeník L´Express. Stejnou hypersensibilitou trpí i dvaatřicetiletá Laura. Když její přítelkyně jí, musí odejít z místnosti – až tak je pro ni zvuk polykání nesnesitelný.

Mohli bychom si myslet, že obě mladé ženy jsou rozmarné. Ostatně stává se, že je jejich blízcí obviňují z příliš nízké tolerance, a nepochopení jejich stavu vede až k hádkám. Ženy však trpí reálnou poruchou: misofonií. Čili nenávistí vůči zvuku.

Poruchu objevili v roce 2000 Pawel a Margaret Jastreboffovi z Emoryho univerzity v Atlantě. Nejde o sluchový problém, porucha spočívá v tom, že se v mozkové kůře rozpoutají negativní pocity, jako je hněv, nenávist, úzkost nebo znechucení vůči specifickým zvukům.

Podle obou vědců může být misofonie dědičná a s lety se prohlubovat. „Otec, bratr a sestra jsou trochu jako já, ale ne tolik. Pozoruji, že tento jev, který se objevil v dospívání, nabývá s věkem stále širších rozměrů,“ říká Laura.

Tři švýcarští psychiatři v jednom lékařském časopise zdůrazňují, že se vědecká obec v názoru na misofonii neshoduje. „Někteří vědci hlásají, že misofonii lze považovat za komplex symptomů, které patří k charakteristikám generalizované úzkosti nebo schizotypické poruchy osobnosti. Připouštějí ale, že je třeba provést studie,“ napsali švýcarští vědci.

V roce 2016 francouzská novinářka Alexandra Vardiová ve svém příspěvku vysvětlovala, jak nenávidí zvuky vydávané ostatními, zejména jsou-li vydávány jejich ústy. A to tak, že by měla chuť udeřit toho, kdo dýchá, žvýká či funí příliš hlasitě. Francouzský herec Bruno Salomone psal rovněž o misofonii ve stejnojmenném románu.

Tato tématika však zajímá lidi i mimo společenství misofonních. Je tomu tak proto, že nás stále více pronásledují všudypřítomné zvuky. Podle šetření agentury TNS Sofres o hluku 49 procent Francouzů soudí, že se situace s hlukem ve městě za posledních deset let zhoršila. Přeplněné veřejné prostory, přetížená veřejná doprava, bezohlední sousedé: ve městě někteří snášejí život stále hůře.

Studie realizovaná v roce 2009 v Nizozemsku na 50 pacientech ukázala škálu reakcí misofonních lidí, které mohou začínat roztrpčeností a končit slovní či dokonce fyzickou agresí.

„Když jsem s blízkými, odcházím od stolu. Když sousedé ve vlaku chroupají chipsy, zacpu si uši nebo si nasadím sluchátka,“ uvádí Laura. Začala chodit k hypnoterapeutovi. „Byl překvapen mou žádostí, ale vysvětlil mi, že bude postupovat jako u toho, kdo chce přestat kouřit. Je třeba přeprogramovat mechanismy zakotvené hluboko v podvědomí,“ říká.

Sonia sní o tom, že v létě pojede na tichý ostrov, kde nikdo nebude v její blízkosti jíst, telefonovat ani hrát na kytaru.

Ticho je dnes považováno za luxus. Podle amerického vědce Gordona Hemptona na světě existuje jen asi 50 míst, kde není vůbec žádný hluk. Ve Francii není žádné. Misofonní lidé si budou muset ještě počkat, než naleznou svůj přístav klidu.

pel spr